Po prvním dni na moři následoval "zelený" Stockholm, stáli jsme ovšem ještě dál od centra než posledně a počasí taky nic moc. Večer měl show Mark, takže jsme pohráli jen k tanci. Mark je čtrnáctiletý klavírista s vybroušenou technikou, jen si bere příliš velká sousta, na která zatím nemá. Je více než obdivuhodné, když se pustí např. do Chopinovy Revoluční etudy, nicméně jistá umělecká nevyzrálost je silnější. To ovšem přijde s časem, tedy pokud bude mít nad sebou pevnou ruku, protože jinak se zdá, že ho jisté lajdáctví v přednesu a třeba i rytmické přesnosti příliš netrápí.

Na večeři byli šťavnaťoučké steaky, a tak jsem neodolal a jeden si dal. Celou noc jsem pak ovšem flatuloval a po zkoušce s Jolandou, dvou pivečkách U Švejka v Tallinnu a obědu (rýže s houskou) jsem strávil nejnepříjemnějších 15 minut na této ... lodi - na záchodě. Křeče, návaly nevolnosti a mdloby... Vyšetření u doktora nic nevysvětlilo - jediné, co se mnou mohou udělat, je poslat mě domů. Ještě tomu ovšem dám šanci - dieta teď spočívá už jen v suchém pečivu, rýži a čisté vodě, tak uvidíme.

Jolanda vypadá tak na 45 let, ale ve skutečnosti jí bude tak k šedesáti. Noty má v pořádku, čímž se podobá Charlottě, chtěla by se jí podobat i ve zpěvu a "prací" s publikem, ale to se jí už tolik nedaří. Nemá v tom řád, a tak spíš svou rádoby nenuceností lidi "otravuje".

A je tu zase Petrohrad. V Crew Mess se objevila cedule, že dnes nebo zítra bude General Drill. Dnes nebyl, ale my samozřejmě nemohli do jedenácti hodin ven. Po obědě jsme s Marianem, Markem a Karlem přeci jen vyrazili. Chtěli jsme reklamovat DVD, která jsme posledně nakoupili a která nejsou v angličtině, byť je to na obalu napsáno. Reklamace nám ovšem neprošla, že jsme prý prošvihli čtrnáctidenní reklamační lhůtu... V parku u jezdecké sochy Petra Velikého jsme potkali medvídka, u zimního paláce petrohradské ermitáže pak dlouhatánskou frontu, takže nápad (když už jsme v Petrohradě) jít do Ermitáže vzal za své. Tak jsme se alespoň (jak se na Petrohrad sluší) řádně prošli, zastavili se na pivu (Marian), grogu (Marek) a perlivé vodě (kdo jiný než já). V magazinu jsem koupil vodku Flagman a najednou byl večer, čas na večeři, a tak jsem se rozloučil s Petrohradem a jeho neutuchajícím smradem z exhalací těch nejodpornějších a nejstarších aut, která tu jen mohou být, zároveň ale i s jeho překrásnými ženami a s možností levného nákupu CD a DVD.

Ermitáž - Zimní palác


Upoutávka na koncert Deža Kokera (Joe Cocker)

Druhý den v Petrohradě byla zelená, tak jsme s Marianem poobzerali klávesové inštrumenty, které jsou na lodi - k našemu údivu je na lodi 5 keyboardů. Marian si okamžitě vybral Korga, který je ze stejné řady jako jeho kláves, já jsem si zase zabral Kurzweilla s kladívkovou mechanikou. 20. srpna sice nejedeme domů, ale pošleme všechny nástroje s Robertem, abychom pak v Lissabonu neměli zbytečnou nadváhu. S Kurzweillem jsem nakonec vcelku spokojený - mechanika nic moc, ale zvuky se dají takřka libovolně editovat, takže po dvou hodinách hraní si s parametry a zvukovými obálkami jsem docílil mě vyhovujícího klavírního zvuku. S elektrickým pianem je to horší, ale těch 13 dní to přežiju...

V Helsinkách jsme měli zkoušku na Mittel Gala Show, ale přeci jen jsme se na hodinu a půl dostali ven. Prošel jsem s Honzou tamní trh a pak jsme zavítali do dvou "hudebních nástrojů". Vyzkoušel jsem několik digitálních klavírů a opět jsem se utvrdil v tom, že nad mojí Yamahu P-90 prostě není. Na druhou stranu jsem byl ovšem mile překvapen, jak dobré (mechanika i zvuky) klavíry a navíc za přijatelnou cenu dělá Kawai.

Po deštivém ránu bylo dopoledne pod mrakem, jen co jsme ale zvedli kotvu, tak se udělalo hezky. Pěkný tak byl samotný odjezd z Helsinek, kdy se projíždí poměrně úzkým průplavem kolem jakési pevnosti.

Jolandiny písničky na Mittel Gala Show dávaly tušit, že její druhé (swingové) show bude stát za to. Nemá kdovíjaký hlas (je údajně indisponovaná), ale s tím co má umí jaksepatří zacházet a pracovat. Geny jejího otce jazzmana se nezapřou...

V Rize jsme stáli v neděli, takže na shopping to moc nebylo, zato jsme měli s Marianem jedinečnou příležitost zajít si na mši do římsko-katolického kostelíka v centru. Lotyšský jazyk je něco úchvatného - chvílemi slyšíte slovanské názvuky, které ovšem střídá pro nás nepochopitelná ugrofinská hatmatilka. Z celého ordinaria jsem tak rozuměl jen Nebes u zeměs, Hosanna a to je tak zhruba všechno, kázání mi chvílema připomínalo pantomimické vystoupení Mr. Beana - jakoby "beze slov" - jak vkusně poznamenal Marian - kněz kázal příliš dlouho a poněkud nezáživně. I tak ale pro mě tahle duchovní očista hrozně moc znamenala - v tom chaosu, ve kterém na lodi žijeme to bylo velmi příjemné pozastavení.

Vedle řeči a značně tvrdé měny (1 Euro = cca 0,67 Lats) mě v Lotyšsku zaujala neobvyklá úprava v dopravní vyhlášce - chodci mají přednost i před tramvají, což je pro člověka jako já (tj. člověka vystresovaného z každého přecházení tramvajových kolejí v hektické atmosféře pražských ulic) něco nevídaného až povznášejícího.

V Klaipedě i podruhé byla zelená - krom pěkného počasí jsem ale údajně o nic nepřišel. Alespoň jsem si v klidu sbalil nepotřebné věci, které pošlu s Robertem domů.

Dnes jsem po celých pěti dnech konečně zasedl na záchodě a mohl jsem zkonstatovat, že je po nemoci. Ještě pár dní ovšem budu ve stravě střídmější - omáčky a saláty tady na lodi prý nemám vůbec jíst. Večer jsem si s Robertem slavnostně dal pivo, přičemž jsme (poněkud pozdě) vymysleli důvtipné chlazení, které lze provozovat přímo na kabině - stačí donést z Crew Mess led.

Následujícího dne jsme vyrazili ven už o deváté - v Gdyniy se totiž potřeboval Marian s Markem ostříhat, takřka všichni jsme potřebovali na internet nebo si levně zavolat domů a v jednu jsme zase museli být zpátky na lodi. Nakonec se stihlo se i pivo a drobný nákup. Mimochodem ceduli "do Portu", kterou jsem posledně tak důkladně prozkoumal, už dali pryč...

Na lodi jsem pak vybíral klávesy, které si dám místo Rolandů nahoru. Jeden Korg už má zabraný Marian, druhý vzhledem k častému používání na Pool Decku (mořská sůl) je nepoužitelný - zlobí displej, takže ani nevíte, jaký zvuk je zrovna nastaven. Takže zbyly dvě možnosti - buď ohromně těžká YAMAHA Y99 nebo ai o půl kila lehčí KURZWEILL PC2. Vyhrál Kurzweill - tentokrát jsem měl s nastavováním větší problém, software v těchto klávesách není příliš user-friendly a manuál je dost nepřehledný a nedůsledný. Co mě ovšem potěšilo, je zvuk "Doo Daah", po kterém už rok toužím - poté, co mi ho předvedl na svých klávesách Claus Debusman. Jsou to lidské hlasy, které při piánku znějí "Doo" a při forte "Daah". Výsledný efekt je ten, že pokud hrajete ve čtyřech až šesti hlas nějakou jazzůvku, zní to jako slavná Take Six, příp. Manhattan Transfer nebo Singers Unlimited atd. Je to bomba. Naprosto na tom ulítávám, což ovšem kluky už možná přivádí k šílenství. Na druhé straně těžko jsem hledal a nastavoval zvuky, které potřebuju - smyčce a hlavně Hammondy... Těch pár dní to ovšem přežijeme.

Safety first! Na krásný den v Kodani nám Safety Officer naplánoval safety meeting, takže zkouška s Jolandou se musela odložit. Jediné, co jsem tak v Kodani stihnul, byla opětovná návštěva malé mořské víly.

Čekají nás poslední tři dny tohoto cruisu. A právě tyto tři dny si vybral italský agent z agentury Selection, která odteď zajišťuje entertainment pro MS Delphin Renaissance, aby si nás poslechl a řádně prohlédnul, kromě nás ještě navíc i Duo Soley a vůbec loď, jak funguje (nebo snad jak nefunguje?). Trocha nervozity znát byla, nikoli však při produkci, Jolandino swingové show byla skutečná lahůdka a odvaz, že jsem dokonce (což bytostně nesnáším) při sóle v F durové dvanáctce stál, třískal do svých milovaných Yamah, pravou nohou držel es3 na Kurzweillech a sólo zakončil zadkem v subkontraoktávě. Lidi to ale holt chtěj ... a pro ně tu jsme, takže umění musí stranou - stejně tak se nikde nedoslechnete, jak úžasný byl Markův chorus na Autumn Leaves, zato že mlátil Roberta při Tequille nafukovacím megakladivem, o tom mluví celá loď a bylo to i v televizi. Vítejme ve světě showbusinessu. Ať tak nebo tak, po dlouhé době jsem na pódiu opět prožíval to, co mě na loď (nebo na tuto práci na ní) tolik táhlo - pocit, že na to piáno přeci jenom něco zahraju...

Italský agent prý komplimenty nešetřil a to je důležité. Na tuhle loď s námi zaplaťpánbůh už nepočítají - podmínky tu nikdo nezmění a nás tak sem nemá co táhnout. Prohodil snad něco o tom, že by se mu naše kapela líbila na Costě Classice od května příštího roku a taky tlačil na to, abychom byli ochotní vzít angažmá delší než jen na dva měsíce. Marian tak z toho má těžkou hlavu, zato já s Robertem v tomto máme jasno.

Je 18. srpna 2005 a krom toho, že Honza slaví 37. narozeniny, mám před sebou snad nejkrásnější den na tomto angažmá - den v Oslu. Počasí nebylo nijak zvlášť pěkné - pod mrakem, z kterého mohlo kdykoli zapršet, naštěstí se tak ale vůbec nestalo, dokonce na jeden krátký okamžik zasvítilo sluníčko. Aniž by si to možná Marek uvědomoval, dostal jsem od něj ten nejkrásnější dárek k mým 26. narozeninám - vyměnil si se mnou barvu, a já si tak mohl patřičně užít norské metropole.

Jen co jsem vylezl z lodě ... šok - pře sebou vidím Standu Jelínka - hudebního skladatele, (mého) bývalého profesora na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a zároveň (Markova) bývalého profesora na vojenské konzervatoři v Roudnici, jak nabízí turistům okružní jízdu městem. V parku jsem pak potkal dvě Barunky.

norský dvojník prof. Jelínka; norští bernští salašničtí pejsánkové

Došel jsem až k norskému královskému sídlu, kde mi zůstal rozum stát nad způsobem, jakým zdejší studentík zametal nádvoří (v oblakách prachu a navíc mezi turisty) a prošel třídu Karla Johanna, plnou historických budov (univerzita, národní divadlo, ...).

Všude je to stejné - Sony dnes otevírá nový obchod v centru s neuvěřitelně nízkými zaváděcími cenami, tudíž před tímto obchodem čeká stovka lidí s letáky, aby si z tohoto rajského stromu také něco utrhli (u nás by se ovšem možná v takové frontě utloukli a udupali). Kolem projíždějící autobus mi pak připomněl, že moje "dovolená" se chýlí ke konci a je na čase znovu se vrátit ku disertační práci o kvadraturách a kubaturách.

Na třídě Karla Johanna jsem narazil i několik zajímavých tipů, které mi následně zpříjemnily celých osm hodin v Oslu - jednak, že na slavný skokanský můstek Holmenkollen, který se tyčí nad Oslem, jezdí metro, a především, že v těchto dnech je v Oslu jazzový festival. Veškeré zajímavé koncerty jsou samozřejmě večer, kdy už musíme být na lodi, nicméně zrovna dnes ve 13:00 prochází městem - třídou Karla Johanna slavnostní průvod - dixieland parade.

Hřálo mě u srdíčka, když jsem pozoroval přihlížející, jak se pohybují v rytmu, usmívají se, tleskají, zkrátka, jak jim tahle muzika rozdává radost plnými hrstmi. Muzikanti hráli perfektně, jednotlivé skladby měly svou pevnou kostru (např. bicí anschlag, melodie, trombóny, klarinety, trubky, melodie, anschlag), v rámci které ale bylo dostatek prostoru na improvizaci a právě ta - její spontánnost zdobí tuhle muziku.

Jednoduchá jízdenka na Holmenkollen mě sice přišla na 20 norských korun (cca 75 Kč), vstup na můstek i po studentské slevě na 50 NOK (190 Kč), tj. celý výlet na 340 Kč, ale opravdu není čeho litovat. Ten krátký okamžik, kdy vylezlo sluníčko zpoza mraků totiž nadešel právě když jsem vystoupal na samý vrchol můstku.

Pohled dolů je úchvatný a úděsný zároveň. Z výšek mám respekt, ale nejsem na tom nejhůř - afričan, který lezl na můstek za mnou, v rukou třímaje zábradlí z posledního schodu vykoukl ven, otočil se a celý rozklepaný opatrně (ovšem dostatečně rychle) scházel dolů. Je odsud krásný výhled na celé Oslo (ve kterém se toho času vyjímá ta naše vážná loďka). Ještě jsem si rychle proběhnul zdejší muzeum lyžování (vstup na můstek byl zároveň i vstup do muzea), proběhnul jsem suvenýry s tím, že potřebuju utratit zbylých 25 NOK (100Kč), ale za tuto cenu zde nic nepořídíte (nejlevnější miniaturní blbůstky stojí 40 NOK). Drahý kraj...

Cestou zpět do přístavu jsem si ještě prohlédnul další dominantu Osla - radnici a vojenskou pevnost a den v Oslu pro mě skončil.

čas běží a nikdy se nevrátí; jen dobří holubi se vracejí


radnice, muniční sklad


MS Delphin Renaissance na dostřel (na odstřel)

Od 18:00 bylo na Pool Decku folklórní představení zdejších umělců a my pak hráli tamtéž od devíti do jedenácti. Hodinu a půl jsme nosili nástroje, připravovali pódium a dělali zvuk. Už v přístavu dost foukalo, když jsme ale vyjeli na moře, začaly lítat noty (celé desky i s pultama) a bylo poměrně zima a to jsem měl tílko, dvě trika, košili a sako. Sám agent kroutil hlavou nad tím, že někdo akci nezrušil. Trochu jsme prochladli, ale hrálo se výborně - jak jsme se snažili za každou cenu zahřát, tak to zkrátka mělo švunk.

Bylo to vlastně poprvé za ty dva měsíce, co jsme hráli jinde než v Cabaret Lounge, takže ani nebylo na místě si stěžovat. Druhý den na moři jsme hráli tamtéž znovu - na Frühschoppenu, tj. hlavně dixielandíky a pět písniček s Jolandou. Byli tam oba Cruisedirektorové, ale poslat nám pivo (které je na těchto akcích zdarma) nikoho nenapadlo - naštěstí se podařilo zvukařovi Toljovi ulít sedm kousků do skladu za pódiem.

Dnes, 20. 8. 2005 jsme už měli cestovat domů, ale jede jen Robert a 4/5 našich věcí, abychom je nemuseli třepat letadlem a platit za zbytečnou nadváhu. Dost to Robertovi závidím. Komu to nezávidím, jsou Češi Honza a Katka, co s náma dělali v Praze kurzy STCW a Slovák Erik a mnohé další, kteří byli propuštěni (nejspíš proto, že na následujícím cruisu bude polovina pasažérů, a tak není potřeba tolik lidí). Naštěstí jim cestu domů proplatí, ale i tak jedou domů v podstatě s prázdnou. Je to tu na pováženou.

Spolu s šoférem přijela pro Roberta i Honzova žena a přivezla několik litrů fernetu (v lahvích od coca-coly) a rumu (v lahvích od ledového čaje) a taky asi 70 plechovek Gambrinusu. Ty ovšem securiťáci na loď nepustili, že je musí zabavit. Neuvšřitelným způsobem se podařilo Honzovi přeci jen polovinu piv propašovat. Až bude honza slavit narozeniny, tak zažádá u Staff kapitána o vydání zbytku plechovek.